Chci vás poprosit o "LAJK" na tohle video :) Pomůžete nám tím v jedne soutěži, mockrát děkujeme :)

Je to ten pravý - 7.díl

8. února 2011 v 20:23 | Anet |  Je to ten pravý?
jttp7

Pokračovali jsme v cestě do Bratislavy po dálnici. Celý den bylo celkem teplo a svítilo slunce, ale najednou přišla šílená bouřka a my jsme v té chvíli zůstali stát v koloně, protože na dálnici byla havárka. Stáli jsme asi půl hodiny a do toho prudce pršelo.
"Zastav prosím na nejbližším odpočívadle." poprosila jsem Mira.
"Dobre miláčik, rovnako musím vziať benzín."
"Tak to já mám strašný hlad."
V duchu jsem před sebou viděla McDonald a doufala jsem, že na něj narazíme. Na cedulích jsem už viděla, že zbývá ještě 1 km a konečně zastavíme. Odbočili jsme a já už viděla můj vysněný McDonald a přemýšlela jsem co si dám.
"Mirko, já si zajdu do mekáče, chceš něco?" zeptala jsem se.
"Nie, ďakujem, vieš, že to moc nemám rád."
"Vlastně jo, tak za chvilku jsem tady."
Jelikož ještě pršelo a neměla jsem deštník, tak jsem do Mcdonaldu dorazila úplně mokrá. Koupila jsem si 2x Big mac a zase rychle pospíchala zpět.
"Anetka, veď ty si úplne moká." zhrozil se Miro.
"Já vím, zajeď někde
nakonec parkoviště a já se převleču."
Zajeli jsme někam kde nebylo ani človíčka a po dlouhém hledání trička jsem se převlékla. V klidu jsem se posadila do auta, začal jsem jíst a mohli jsme vyrazit. Cesta utekla celkem rychle a Bratislava byla pouze 10 km daleko.
"Miro, já jsem v Bratislavě ještě nikdy nebyla."
"Aspoň spoznáš to krásne mesto." vychvaloval Bratislavu.
"Musíš mě tam provést."
"To samozrejme, byt mám v centre, takže je všetko kúsok"
Už jsme se ocitli v Bratislavě a já jsem zahlédla hrad a pod ním tekoucí Dunaj. Chvilku jsme ještě bloudili v centru, a potom jsme dorazili ke krásnému domu v centru Bratislavy.
"Tak a sme tu." oznámil Miro.
"Krásné to tady je a ten hrad, úžasné." stále jsem se rozplývala.
"Ale eště, že už svieti to slnko, nech môžeme vyraziť na prechádzku. Ale prvej poď ku mňa domov."
Naštěstí to byl dům, který měl pouze 5 pater a nebyl tam žádný výtah, takže jsem se nemusela bát další aféry. Dorazili jsme k bytu č.5 a já jsem byla natěšená, jak to tam vypadá. Miro otevřel dveře a přede mnou se objevila dlouhá chodba, z které vedli dveře do všech pokojů. Hned na levé straně byla koupelna, další dveře skrývali krásnou kuchyň v černobílé barvě. Rovně po chodbě se vešlo do obýváku a poslední místnost v bytě byla ložnice, kam mě Miro dovedl.
"Tu budeš spať spolu so mnou, teda pokiaľ ti to nevadí."
"Ještě aby mi to vadilo."
"A tu máš skriňu na veci. Tak si vybal a ja si zatiaľ sadnem k televízii."
Pomalu jsem se vybalovala, sice jsem už byla hotová, ale prohlížela jsem si tu ložnici podrobněji. Na stěnách byli rodinné fotky a obrazy. V nějakém šuplíku jsem našla i fotoalba, tak jsem si lehla do postele a prohlížela jsem si fotky Mira, jak byl ještě malý. Ani jsem si to neuvědomila, ale už asi hodinu jsem si prohlížela fotky.
"Miláčik, čo tu robíš?" přišel za mnou Miro.
"Víš, trochu jsem se tady porozhlížela a našla jsem tvoje fotky, tak se na ně dívám. Nevadí ti to?"
"Vôbec, ale mohla si za mnou prísť, pozerali by sme sa na to spolu."
"Tak pojď si za mnou lehnout, stejně to ještě nemám celé prohlédnuté."
Miro si lehl za mnou a musím říct, že teprve teď to bylo zajímavé, protože
teprve teď přišli ty fotky, u kterých se člověk zasměje. Najednou jsem se podívala na hodiny a bylo už 7 hodin.
"Mirko, já už mám hlad." začala jsem si stěžovat.
"Tak poďme na večeru."
"Já myslela, že mi něco uvaříš." podívala jsem se smutně.
"Zajtra, dneska si niekam zájdeme."
"Tak jo, ale jenom se převléknu."
Vyšli jsme z bytu do krásné večerní Bratislavy, za 10 minut jsme byli v restauraci, dali jsme si večeři a víno.
"Anetka, zájdeme si eště na prechádzku, chcel by som ti ukázať nočnú Bratislavu."
"Strašně ráda půjdu."
"Ja to tu len zaplatím a pôjdeme."
Miro mě vedl neznámo kam, ale já jsem věděla, že jsem ve správných rukou a vím, že se neztratíme. Došli jsme k břehu Dunaje a nade mnou stál hrad, který byl krásně osvětlený. A jak Miro zavelel, tak jsme na tem hrad šli. Bylo to celkem do kopce, ale nahoře už na nás čekala lavička, na kterou jsme usedli a viděli před sebou celou Bratislavu.
"Tady je tak krásně, celé město na dlani."
"Vybral som také miesto, aby sa ti to páčilo." pochválil se.
"Nevěděla jsem, že Bratislava je tak krásné město."
"Ale myslím si, že Praha je krajší."
"Vážně? Mě to ani nepříjde."
Byla krásná a jasná noc, všechny hvězdy šly vidět, tento den byl můj nejkrásnější v mém životě.
"Miro, strašně tě miluju."
"Ja eště viac." a začali jsme se na tom nejkrásnějším místě líbat.
Když jsme se podívali kolik je hodin, zhrozili jsme se, bylo už půl 12. Vydali jsme se zpátky k Dunaji a šli směrem k domovu. Šli jsme po cestě z dlažebních kostek. a já jelikož neumím chodit jsem najednou zakopla a ležela na zemi.
"Anetka, nasetalo sa ti nič?" sklonil se ke mně Miro.
"Ne, to je dobrý." Mirko mě zvedl ze země, ale zjistila jsem, že mám rozbité koleno a hodně to bolelo.
"Au, strašně mě to bolí."
"Poď, ja ťa vezmem na seba, máme to už len kúsok."
Miro mě vzal do náruče a pokračovali jsme v cestě k domovu. Až jsme došli domů, Miro mi ošetřil koleno a můžu říct, že to byl moc hodný doktor.
"Lásko, já se ještě půjdu osprchovat."
"Dobre běž, ja pôjdem hneď po tebe."
Jak jsem se sprchovala slyšela jsem, že se něco děje v kuchyni. Až jsem byla hotová, oblékla jsem si svou noční košilku a šla jsem se podívat, co Miro v té kuchyni dělá.
"Co to tady děláš?" zhrozila jsem se.
"Strašne ti to pristane." přešel Miro k jinému tématu.
"Děkuju, ale můžeš mi říct, co tady děláš?" doléhala jsem na něj.
"No, varil som ti čokoládu, pretože viem, že ju ľúbiš."
"Ano, stejně jako tebe." a dala jsem Mirovi pusu.
"Ale stejně, co to bylo za rány tady?" pokračovala jsem v dotazech.
"Vieš rozbil som hrnček, a tak som to tu musel upratať."
"Ty můj nešiko, ty tady asi pěkně válčíš jak jsi tu sám."
"Ani nie, ale snažil som sa tak, až mi všetko spadlo." pochválil se Miro.
"Já si jdu lehnout i s tou tvojí čokoládou."
"Ja za chvíľku prídem. Iba sa osprchujem."
Tak tedy jsem si šla lehnout. Byla jsem hodně unavená, rychle jsem vypila čokoládu, ale Miro
pořád nepřicházel, tak jsem usnula.
Ráno jsem se probudila asi v 10 ráno, Miro už samozřejmě nespal a určitě už běhal po bytě. Vstala jsem z postele, podívala jsem se do zrcadla a můžu říct, že jsem vypadala strašně, ale Mirkovi to určitě vadit nebude. Jdu do obýváku, protože tam Miro bude určitě sledovat televizi. Ale místo Mira jsem tam uviděla někoho jiného.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama