Chci vás poprosit o "LAJK" na tohle video :) Pomůžete nám tím v jedne soutěži, mockrát děkujeme :)

Je to ten pravý - 3.díl

27. ledna 2011 v 20:24 | Anet |  Je to ten pravý?
jttp3

"Čauky Miro." pozdravila jsem.
"Ahoj Anetka." pozdravil mě s otevřenou náručí.
"Už som si myslel, že sa dnes neuvidíme."
"Proč?"
"Vôbec som ťa tu po koncerte nemohol nájsť, už som si myslel, že ste zmizli." koukal na mě smutnýma očima.
"Neboj, to by jsem
neudělala."
"Kdy dneska jedete domů?" zeptala jsem se.
"Asi v 10 hodin, to je približne za 4 hodiny."
"Fakt?" nevěřícně jsem se zeptala.
"Áno, ale hlavne kvôli teba. Mám skvelý plán na večer."
"Jaký?"
"Pôjdeme niekam na večeru a potom sa môžeme prejsť po Brne. Berieš moje pozvanie?" navrhl Miro.
"Samozřejmě, skvělý plán." pochválila jsem ho.
"Len si
niečo zájdem vyriešit s chalanmi a vrátim sa."
Zůstala jsem tady stát sama, ale viděla jsem, že Roman od Terky taky odchází, a tak jsem se za ní vydala.
"Teri, jdu s Mirem na večeři." s radostí jsem Terce oznámila.
"My se jdeme s Romanem projít a vůbec tomu nemůžu uvěřit."
"No, já taky ne."
"Ale tak za dvě hodiny ti zavolám, protože nezapomeň, kdy nám jede poslední vlak." poučovala jsem ji.
"Neboj, Roman taky ví, kdy nám to jede, budeme to hlídat."
Obě jsme viděli, jak se k nám vrací Miro s Romanem.
"Anetka, tak môžeme ísť." zavelel.
"Dobře, já jsem připravena."
"Tak sa eště dneska uvidíme." řekl Miro Romanovi.
"Teri, tak kdyby něco volám a držím palce." pošeptala jsem Terce.
"Jasně volej."
Rozešli jsme se a vydali se s Mirem někam do centra města, kde měl už vybranou restauraci. Přišli jsme do restaurace a šli k baru.
"Mám tu rezerváciu na meno Šmajda." řekl servírce.
"Ano, tak pojďte za mnou."
Došli jsme ke stolu a já jsem nemohla uvěřit svým očím. Byl překrásně vyzdoben, ve váze byly krásné rudé růže, stůl byl pokryt okvětními lístky růží a prostírání bylo sladěno do červeno růžové kombinace.
"Miro, to je překrásné." a dala jsem Mirovi pusu.
"Ďakujem, snažil som sa to dohodnúť tak, aby sa ti to páčilo."
"Opravdu, krásné překvapení." pochválila jsem ho.
Usedli jsme ke stolu pro dvě osoby, naproti sobě. Objednali jsme si láhev červeného vína a na večeři jsem si dala pizzu a Miro špagety se zeleninou. Najednou mi zazvonil telefon a vidím, že volá mamka.
"Anet, tak co kde jsi?" ptala se.
"No, s Terkou sedíme v restauraci a dáváme si večeři."
"A kdy přijedete?"
"Pojedeme tím posledním vlakem, takže kolem půlnoci." oznámila jsem mamce.
"Dobře dojeďte a pěkný večer."
"Tobě taky, pa." položila jsem telefon a byla jsem ráda, že ten hovor skončil.
"Anetka, prečo si klamala mamke?" Miro byl z toho smutný.
"Víš, mamka o nás nic neví a chtěla jsem jí to říct do očí a ne do telefonu."
"Dobre, chápeme, ale nabudúce prosím neklam." koukal na mě smutnýma očima.
"Slibuju Mirko."
"Anetka, strašn ťa ľúbim a nechciem ťa stratiť." začal mi Miro vyznávat lásku.
"Já tebe taky." Miro si ke mně přisednul a začali jsme se líbat. Potom se vrátil zpět na své místo a servírka nám donesla večeři.
"Miro, dej mi ochutnat." prosila jsem.
"Dobe, ale musíš mi dať tiež."
Začali jsme se navzájem krmit a nakonec jsem zjistila, že jsem snědla více Mirových špaget, než mé pizzy. Blížila se osmá hodina, Miro zaplatil za večeři a vyšli jsme na ulici.
"Co teď budeme dělat, mám ještě hodinku čas?"
"Poďme sa prejsť." navrhl Miro.
"Tak jo, ale ještě zavolám Terce." vytáhla jsem mobil a začala vyťukávat číslo.
"Teri, tak co kde jste?"
"Ahoj, nakonec jsme skončili na večeři a s Romanem je to úžasné." začala mi básnit o Romanovi. "Co ty?"
zeptala se.
"Byli jsme na skvělé večeři a teď se jdeme projít, podrobnosti ti řeknu ve vlaku."
"No to já taky."
"A nezapomeň v 9 na nádraží." připomněla jsem.
"Jasně budu tam." schovala jsem telefon a mohla se věnovat Mirovi.
"Tak můžeme vyrazit." oznámila jsem Mirovi.
Ruku v ruce jsme vyrazili a našli jsme krásný park s výhledem na Brno. Sedli jsme si na lavičku a koukali na hvězdy. Přemýšlela jsem o tom jestli náš vztah není moc rychlí, přece Mira vidím podruhé v životě. Uvažovala jsem, jak to řeknu mamce, rodině a přátelům, vždyť mi to nikdo nebude věřit! Najednou mi začali téct slzy po tváři.
"Anetka, prečo plačeš?" ptal se Miro.
"Bojím se toho jestli náš vztah není moc rychlý."
"Neboj sa, som tu s tebou a keby sa niečo dialo, zavolaj mi alebo povedz."
"Však já ani nemám tvoje číslo." uvědomila jsem si.
"Ako som na to mohol zabudnúť." napsali jsme si čísla do svých mobilů, ale pořád jsem v sobě měla ten špatný pocit.
"Mirko, budeme muset jít, v 9 mám být na nádraží."
"Dobre, ale odprevadím ťa."
Na nádraží jsme byli za 15 minut a v dálce jsme viděli Terku s Romanem v objetí, takže mi bylo jasné, že je všechno v pohodě.
"Ahoj, už bylo na čase, kde jste?" ptala se Terka.
"Vždyť jsme se zpozdili jenom o 5 minut."
"Nazdar kámo, čo ty tu robíš?" ptal se Roman Mira.
"Išiel som odprevadiť Anetku, ty tu si tiež s Terezku, tak neviem prečo takej otázky."
"Predsa ju nenechám v noci prechádzať samotnú po Brne." hájil se Roman.
"Ty by si ju ani neubránil, keby sa niečo dialo. S tu tvojou postavou."
"Nezabudni, že som robil 10 rokov karate."
"Áno, tu je veľký pán karatista."
a všichni jsme se začali smát.
"Miro, už budem muset jít, strašně tě miluju a určitě zavolám." smutně jsem oznámila.
"Budem čakať lásko." naposledy jsme se políbili a s Terkou jsme ve smutku odešli k vlaku.
Otočili jsme se za sebe a tam viděli ty naše smutné chudáčky. Sedli jsme si do vlaku a hned jsem zavřela oči, pustila mp3 a zase o všem přemýšlela. Asi za hodinu mě probudila Terka, protože se k nám blížila průvodčí. Dala jsem jí jízdenku a šla jsem znovu spát.
"Anet, co se děje?" zeptala se Terka.
"Já vůbec nevím, co si o tom vztahu s Mirem mám myslet, přijde mi to moc narychlo."
"Já jsem sice Romana viděla vícekrát, ale pořádně jsme spolu pokecali minulý týden a jsme spolu."
"Ale stejně se znáte delší dobu." a zase jsem začala brečet.
"Netrap se tím," objala mě "jestli chceš pojď spát ke mně a ráno to všechno pořešíme."
"Dobře, ale zavolám mamce."
"Ahoj mami, už jedeme ve vlaku a chtěla jsem se tě zeptat, jestli můžu přespat u Terky?"
"Už jsem se bála, že vám to zase ujelo. Jo, klidně u ní zůstaň přes noc." dovolila mi mamka.
"Děkuji, vůbec nevím kdy dojdu domů, ale na oběd asi ještě ne. Tak pa." Položila jsem telefon a vrátila se k Terce.
"A co Roman, jak to vypadá?" zeptala jsem se.
"On je prostě úžasný, říkal, že někdy v týdnu zamnou asi přijede."
"Super a mamka o Romanovi ví?"
"Jo, samozřejmě, že neví o dnešku, ale jinak všechno ví."
"To je další problém, mamka o ničem neví a to za ní mám přijít a říct, víš chodím s Mirem Šmajdou. Už vidím jak mi to bude věřit." nevěděla jsem si rady.
"Normálně, za ní přijď a tohle jí řekni. Vždyť ví, jak ses na něj těšila."
"No to jo…"
Pořád jsme probírali to stejné téma a najednou se před námi objevila Ostrava. Vystoupili jsme z vlaku a jeli k Terce domů. Jenom jsme přišli do bytu a hned jsme si lehli, protože jsme byli hodně unavené. A já jsem doufala, že se ráno probudím s lepšími myšlenkami.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama