Chci vás poprosit o "LAJK" na tohle video :) Pomůžete nám tím v jedne soutěži, mockrát děkujeme :)

Je to ten pravý - 1.díl

19. ledna 2011 v 15:37 | Anet |  Je to ten pravý?
jttp1
Prohlížím si fotky Mira a jeho kapely a přitom přemýšlím na svůj první zítřejší koncert Rosemaid. "Už se nemůžu dočkat až konečně uvidím Mira." pořád jsem si opakovala v hlavě. Zvoní mi telefon a já vidím, že mi volá má nejlepší kamarádka Terka, kterou znám už od školky.
"Ahoj, potřebuješ něco?"
zeptala jsem se ji.
" Chtěla jsem se domluvit na zítřek."
"Ok, tak zítra v jednu u mě a nějak kolem třetí hodiny nám jede autobus."
"Dobře, budu tam."
Položila jsem telefon a pomalu jsem se šla uložit k spánku. Vůbec jsem nemohla usnout, protože jsem stále myslela na zítřek.
Ráno mě probudila mamka.
"Anet, musím jít do práce, peníze máš na stole a hlavně se v pořádku vraťte."
"Děkuji, poslední autobus nám jede v 8 večer, takže v 10 nejpozději budu doma a ještě ti zavolám."
"Dobře, tak si to moc užijte a hlavně ať se vám nic nestane" Rozloučila se semnou mamka.
Jenom jsem uslyšela zabouchnutí dveří, podívala jsem se na hodiny a zjistila jsem, že je už 10 hodin ráno. Rychle jsem vyletěla z postele, šla do koupelny a pomalu jsem se připravovala na dnešní koncert. Najednou zazvonil zvonek, podívám se do kukátka a za dveřmi vidím Terku.
"Teri, co tady děláš tak brzo?" zděšeně jsem se ji zeptala.
"Doma jsem se už nudila a taky ti musím něco říct."
"Tak vykládej, já si mezitím udělám snídani" a šla jsem do kuchyně.
"Ráno se přihlásím na facebook a vidím tam jednu zprávu, myslela jsem si, že jsi mi psala ty, ale jak jsem tu zprávu otevřela, zjistila jsem, že mi píše Roman!" okamžitě jsem přiběhla z kuchyně a dívala jsem se na ni s otevřenou pusou.
"To si děláš srandu?" nevěřícně jsem na ni koukala.
"Taky jsem tomu nevěřila, ptal se mě jestli přijedu dneska do Karviné."
"Nějaký zvědavý, kdyby mi to tak napsala Miro…" a začala jsem nad tím uvažovat.
"To si jenom můžeš nechat zdát."
vyrušila mě z mého snění.
Ještě jsme si sedli k počítači a zjišťovali v kolik hodin jezdí autobusy zpět do Ostravy. Mezitím jsem Terce převyprávěla sen, který se mi zdál dnes v noci o tom, že jsme uvízli v Karviné na náměstí a domů nás odvezli kluci z kapely.
Blížil se čas odjezd a my jsme vyrazili. Jeli jsme něco kolem tři čtvrtě hodiny a najednou jsme byli v Karviné na nádraží. Museli jsme najít náměstí, kde se koncert konal. Díky úžasné orientace Terky jsme to našli hned. U pódia nebylo zatím moc lidí, takže jsme se pohodlně zajistili místa v první řadě, přesně uprostřed pohledu na pódium, abychom
jsme měli rozhled na všechny. Místa kolem pódia se začala plnit a najednou jsme viděli z auta vystupovat kluky z kapely, začali chystat aparaturu a probíhala zvuková zkouška. Terka už byla v říši snů, protože pár metrů od ní stál Roman a chystal si kytaru na koncert, pomalu mě už nevnímala. Vše bylo připraveno a koncert mohl začít. Na pódium vyběhl Miro a já přestala vnímat okolní svět. Koncert byl asi v půlce a na řadu přišla písnička C'est la vie.
"Ktorá z vás by si so mnou zatancovala?" zeptal se Miro celého náměstí, všichni začali ječet a pištět, ale já jelikož jsem hodně stydlivá, byla jsem potichu a v klidu. Miro se rozhlížel po fanynkách, najednou se dal do kroku a blížil se ke mně. Najednou stál naproti mně Miro Šmajda.
"Smiem prosiť?" zeptal se mě galantně.
"Ano" to bylo jediné co jsem ze sebe dostala. Miro mi pomohl dostat se přes zábradlí a už jsem s ním směřovala k pódiu.
"Teri, všechno to foť!" křičela jsem na ni zdálky při cestě k pódiu.
"Ako sa voláš?" zeptal se mě Miro.
"Aneta" pomalu jsem z té nervozity nemohla ani chodit.
"Anetka, to je krásne meno." rozplýval se nad mým jménem a přitom na mě mrkl.
Vyběhla jsem na pódium a v tom se na mě dívalo celé náměstí, za ruku mě držel Miro, "tohle jsem si ani ve snu nepředstavovala, že se něco může takového stát." říkala jsem si pro sebe.
Vedle mě stál Roman, který mě pozdravil, ale nechápu co se na něm Terce líbí, protože je tak hubený, že to snad ani možné není.
Začala hrát hudba, Miro začal zpívat a já jsem se začala plácat po pódiu. Byl to nepopsatelný pocit, aspoň nato budu mít vzpomínku, protože tohle se už nikdy opakovat nebude. Písnička dohrála, ale já bych na tom pódiu ještě klidně zůstala.
"Ďakujem ti za tanec Anetka." Poděkoval Miro.
"To já děkuji tobě, že sis mě vybral." Miro mě doprovodil na své místo do první řady a koncert mohl pokračovat.
"Fotila jsi všechno?" zeptala jsem se Terky.
"Jasně, mám tam všechno a moc ti to s Mirem slušelo."
"Děkuji, ale nechápu co se ti na Romanovi líbí, on je strašně hubený."
nechápavě jsem se Terky zeptala.
"To je pravda, ale on je prostě celý dokonalý."
Koncert se pomalu chýlil ke konci, nakonec Miro všechny představil a začala autogramiáda. S Terkou jsme se dohodli, že první půjdeme pro fotku za Jarem, Mirem B. a Tomim. S každým jsme prohodili pár slov, ale největší sranda byla u Tomiho, protože jeho slovenština není úplně dokonalá.
"Tak a teď jdeme za Romanem." oznámila mi.
"No dobrá tedy." odpověděla jsem ji, ale nejradši jsem už šla za Mirem. Kolem Romana bylo hodně fanynek, a tak jsme čekali až se místo kolem Romana vyprázdní.
"Ahoj Teri" pozdravil Roman.
"Ahoj, tak nakonec jsem tady dorazila, ale musela jsem mamku hodně přemlouvat, abych tě mohla dneska vidět." Odpověděla Terka.
"Ty sa voláš Anetka, že?" zeptal se mě.
"Dobře si to pamatuješ." odpověděla jsem.
Terka předala Romanovi dáreček, byl to řetízek s přívěskem kytary.
"Moc ti ďakujem," a Terku z nenadání obejmul.
"Anet, pořád otravuje, že už chce vidět Mira, tak my jdeme, ale ještě se za tebou stavíme" oznámila Terka.
Autogramiáda Mirovi už skončila a kousek od jejich auta stál s Jarem a řešili nějaké záležitosti s odjezdem. Stáli jsme asi čtyři metry od nich, najednou mě Miro zahlédl a okamžitě od Jara odběhl.
"Chvíľku počkajte, len tu niečo doriešime a hneď sa vám budem venovať." oznámil nám Miro. Na Terce zrovna nebylo vidět nadšení, ale jelikož jsem s ní byla u Romana, tak neprotestovala.
"Dievčata, tak som tu, teba si pamatám, ty sa voláš Anetka." ukázal na mě. " a ty sa voláš…" pohlédl na Terku a přemýšlel. "my už sme sa párkrát viděli" dodal.
"Já jsem Tereza."
"Áno Terezka, už som si na teba spomenul. Prvýkrát sme sa videli v Tošovicích."
"Můžu se s tebou vyfotit?" zeptala jsem se Mira.
"Jasne a kľudne koľko fotiek chceš."
"Děkuji, mě stačí jedna"
"Odkiaľ ste?" zeptal se nás Miro.
"z Ostravy" odpověděli jsme jednohlasně.
"To je tu kúsok, že? Prechádzali sme tam."
"No, je to taková půlhodinka cesty" dodala jsem.
"Kdy se dneska chystáte odjed?" zeptala se Terka.
"Pôjdeme tak okolo 8 večer, eště sme si chceli dať s chalanmi pivo a večeru. Poďte s nami, ideme tu do reštaurácie na konci námestia." navrhl Miro.
"No, my domů nespěcháme, tak půjdeme s vámi." shodli jsme se s Terkou.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama